
Dalo by se říct, že toto je taková "nová série" ale necháme to bez serii.

" Kam se vlstně stěhuješ přesně?" zeptal se táta.
" Na Prahu 10, do strašnic." odpověděla mamka.
Táta polkl. " Kam ty? zeptala se na tu samou otázku máma.
"No, to bude asi problém..." začal tatínek. "Adresa mého domu nového domu, je uplně stejná.." dodal s obavami v očích. "Ale já už mám zaplacenou zálohu.. snad to nebyl podvodník. Ale v tom domě jsem se byl už i podívat."
"Vážně?" zeptala se máma a bylo na ni vidět velké zklamání. "Jak to tam vypadá?" a koukla se na tátu.
"No dobře, je to moc úpěknej domek, 3+kk. Novostavba a prý nám nechají i vybavení v kuchyni a koupelně. Copak ty jsi tam nebyla?" podíval se na ni s údívem.
" No popravdě ještě ne, měla jsem tam namířeno v tomhle týdnu."
"Aha...No nic jdu zavolat tomu chlapíkovi co to prodáva, jak to tedy je." sebral se a odešel.
Mezitím:

Odběhla jsem tedy k Michalovi. Myslela jsem, že vybuchnu vztekem.Kdo je to Michal? No, můj dávnej kámoš. Naše mámi se dost kamaráděj a občas se knim chodím koupat. Známe se už od tý doby, co jsem se se přistěhovala. Je mu 16 a známe teoreticky všechny svoje tajemství. Bydlí o 2 bloky dál. Myslím, že jemu ani mě navadí, že máme mezi sebou velký věkový rozdíl..
"No nazdar Zuzko! To je dost že ses ukázala!" a běžel mě přivítat před verandu.
Ani jsem nepozdravila a se slzami v očích jsem vtrhla dovnitř.
"Ahoj Zuzanko." pozdravila maminka Michala.
"Zuzko co ti je?" doběhl mě Michal.
Maminka Michala vzhlédla a pak dál pokračovala ve vaření polévky.
" Musím jít pryč!" vykřikla jsem.
" Co to meleš? Proč musíš jít pryč?" potichu se smál.
"Nesměj se, to není nic k smíchu!" vyjela jsem na něj.
"Tak mám brečet nebo co?" tentokrát byl naštvanej i on.
"Měl bys, rozvádějí se a odjíždíme do Prahy!" vychrlila jsem to ze sebe a najednou se mi hrozně ulevilo.
"C..cože? Řekni to ještě jednou?" koukl se na mě nechápavým pohledem.
"Naši už se hrozně dlouho hádaj a te´d do toho uhodili. nechaj se rozvést. Máma i táta se stěhujou do Prahy. Musím odsud pryč." řekla jsem už koidným hlasem.

"Ou.. tak..tak to je teda řacha." řekl se zatajeným dechem.
"Taky bych řekla. A hlavně mi řekli, ať si vyberu ke komu chci jít. Budou se sice střídat ale.."
" To chceš po mne abych ti poradil ke komu mám jít?"
" Ne, chci abys zařídil, aby se nerozváděli. Řekni třeba mace aby řekla něco mé mamce..nebo prostě něco udělej!" už zase jsem se propadala vzteku.
"Zuzko. to fakt nepůjde. A navíc. Kolikrát už sis chodila stěžovat, že se furt jenom hádaj. Teď to přestane.

"Děláš si srandu?" a doufala jsem, že můj pohled vyjadřoval všechno. Zradil mě i on.
Sebrala jsem se teda a šla domů. Michal se za mnou díval a volal na mě, ale já ho nevnímala. Ignorovala jsem ho jako jsem to dělala celý den ve škole na učitele a na spolužáky. Nenávidím lidi.

Když jsem přišla domů, převlíkla jsem se do pyžama. Nevečeřela jsem, nesprchovala jsem. Táta mě volal do kuchně, zavrtala jsem se ale do peřina snažila se usnout. Usnout a nikdy se neprobudit.

Celý týden jsem všechno nějak ignorovala. Vlastně jsem ani mluvit nemusla. Doma bylo totální ticho a Andrea se na mě naštvala, že jsem jí ignorovala, takže teď ignorovala pro změnu ona mě. Jak milé.
Ale po večeři si mě zavolala mamka. Doufala jsem, že si mě volá kvůli tomu, že se do žádné Prahy nejede. Šla jsem tedy za ní do ložnice a táta mezitím připravoval večeři.
"Musím ti něco říct Zuzko." začala.
"Víš mami, to je logický." odsekla jsem jí s ironii v hlase a mamka mě provrtala očima.
"No, nebudu se s tebou hádat, toho sis užila dost..."To vím" opět jsem jí odsekla.
Máma jenom vzdychla a pak pokračovala dál: " S tátou jsme zjistili, že to bydlení v Praze byl omyl, protože tam došlo k nedorozumnění. Do prahy se tak stěhuje jenom táta."
"Ale to je bezvadný mami! Zůstanu tu s tebou! zářila jsem nadšením.
"-nenechala jsi mě domluvit. Dostala jsem nabídku v Maďarsku, že tam můžu pracovat jako módní návrhářka. Norámlě, jsem posala do jedné soutěže svoje návrhy, ty trička..." říkala se zájmem máma, ale já jí přestala ignorovat. Takže budu muset s mámou do ma´darska. No to je fakt bezvadný.
"Posloucháš mě?"
"Ne!" koukla jsem se na ni pohrdavě. "Nechci do Maďarska." řekla jsem jí nakvašeně.
"Zuzko" zasmála se. "Ty to nechápeš! Pojedeš do Prahy" a její smích nabýval.
"Nepojedu" opět jsem jí odsekla.
"No, ale se mnou do Maďarska jet nemůžeš..." usmála se.
"Nikam s tebou do tvého podělaného Maďarska nepojedu. Nechci! A nechci do Prahy!" rozkřičela jsem se. Věděla jsem, že jsem to přehnala. Pak se na mě mamka podívala tak zlostně, že zlejší pohled jsem snad neviděla. Rozbrečela jsem se. Neměla jsem sílu...

A takhle už vypadal můj pokoj za 3 týdny. Prázdná, spoře osvětléna chladná místnost. Je koberec tam po mně zbyl..
S Ájou jsem se usmířila hnedka nazítřek a vše jsem jí řekla. Když zjistila, že se budu stěhovat, rozbrečel se. Možná to snáží i hůž než já.. říkala jsem si. Poslední týden, kdy jsem si všechna ujasnila uvědomila jsem se snažila užívat posledních pár dní tady. S tátou jsem chodila po lese a sbírala houby a s mámou hrála společesnské hry a dívali jsme se spolu na televizi a zkoušeli jsme třeba vypnout zvuk a dabovat.. S Ájou jsme chodili po každém dopoledni strávenmém ve škole ven. A k Michalovai jsem se zašla okoupat.. :)

"Tak se tam měj krásně aněkdy mi piš Zuzi. Ano?"
"Neboj, budu" chlácholila jsem ji, i když jsem já sama měla velké pochybnosti, že setam budu mít fajn a aspoň přinejmenším z poloviny tak dobře, jako jsem se měla za poslední týden.

"Takže jsme domluvené, ano? V červnu ke mně přijedeš. mezitím to budeš muset nějak zvládnout s tátou." mrkla na mě.
"Dobře mami." Nakonec se ukázalo, že mamka bude bydlet v nějakém přímořním městečku, asi jen kilák od pláže, což je naprosto bezva. I kdžy je to sakra dálka, moc s etam těším. Ale s makou se budu bohužel vídat asi jen 4x do roka. Ještě nevím, jak to bude.
Pak si mě k sobě přitiskla a letmo mě políbila. Nakonec dodala: Prosímtě, hlavně mi tam toho tvého troubu ohlídej, ať si nenabrnkne nějakou zrůdu. Jasný?"
"Eh..jo"
Pak jsme se rozloučili a tátovým autem (před náma jel ještě stěhovák) jsme odjížděli směrem Praha. Pžedtím jsem si vůbec neuvědomila, že si táta drív nebo později najde moji tzv. Macechu...
Vzpomněla jsem si na pohádku mrazík a otřásla jsem se.
Když jsme dorazili na místo..
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Moc hezké a děj se mi taky moc líbí. Ty fotky jsou povedené :). Jen mi vadí jedna věc - časté překlepy nebo hrubky. Ale co se dá dělat...