close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4. My máme závazek?

17. ledna 2010 v 17:20 | ILSO Team

Pak jsme sedli do auta a řítili se za stěhováky 120 km/h směr Praha.
Celou cestu jsem si představovala, jak to tam bud evypadat. V Praze jsem byla za celý svůj život asi 30krát a z toho 29krát jsem tam byla, když jsem byla ještě hodně malá. Naposledy jsem tam byla když mi bylo 8 let, talže si toho vážně moc nepamauji. Hlavně jsem byla vždycky na Praze 10, ale v Kolovratech a ne ve strašnicích. A Kolovraty jsou víceméně zapadákov, co říkal táta.
Představovala jsem si malý byteček, zhruba 2+1. Táta mi ale už doma vyvrátil, že to bude byt. Takže budu bydlet v domku. Nom aspoň něco ze starého života, řekla jsem si. :)
Samla jsem si teda svou mptrosku, jak jsme tomu s lidma ze třídy říkali a zavřela oči.
Asi jsem usnula, protože když jsem otevřela oči, viděla jsem velkou ceduli a na ní bylo napsáno: Vršovice rovně, Strašnice doprava a Žižkov doleva. A jak jsem čekala, táta odbočil doprava.
Ani ne za 10 minut a táta mi řekl:
"Tak to je náš nový domov, Zuzi." kouknul se na mě s úsměvem.
Vyhlédla jsem z okna. Viděla jsem hnusný, hnědý ošuntělý dům. Dvojpatrový, ale jinak vcelku malý. Byl celý zarostlý plevelem a dalšíma podivnýma rostilnama.
"Tohle?" zhrozila jsem se.
"Co?" vyjekl táta, jako kdyby mně neslyšel.
"V téhle barabizně budeme bydlet?" zopakovala sjem soji otázku.
"V jaké barabizně?" a podiveně se na mě podíval.
Kývla jsem hlavou na tu starou barabiznu.
"Ježiš, to ne." rozesmál se a pokračoval rovně. Stál totiž na semaforu. Toho jsem si nevšimla. Oddechla jsem si, ale vzápětí se zeptala: "Tak kde teda?" a podívala jsem se po čtvrti plné rodiných baráčků. " No tam rovně, ten světle modrý." rozzářil se.
"V tom?" nestačila jsem se divit. "Neříkal jsi, že musíme šetřit?" a vytřešila jsem oči na vážně nádherný barák.
" No, to jo. Tď už jo. Stál asi 3,5 milionu i s vybavením, což není na tenhle barák moc, víš? Máme to do budoucna.." spadl mu úsměv a jeho tvář se divně zkrabatila.
Když jsem viděla jak se tváří, pokusila jsem s eho rozveselit.
"Je nádhernej tati! Klidně budu chodit na brigádu!"
Jenže táta se jen posmutněle usmál a dál se tvářil, jak kdyby honěkdo 100 let týral. Ž jsem s tím vůbec začínala. Očividně měl předtím raodst a na splácení závazku nejméně na 5 let ani nepomyslel.

To je on. Hned jak jsme dorazili, vyběhla sjem z auta. Táta se hrnul za mnou, cie výrazně pomaleji, ale přece. Odmknul dveře, zatímco stěhováci zatím vynášeli věci ven na zahradu. Vybavený byl jen obývací pokoj s kuchyňským koutem a koupelna. Můj pokoj byl jen vymalovaný.
Taťka mi říkal, že dobré bydlení je základ, ale že teď si opravdu žádnou dovolenou ani nic takového dovolit nemůžeme. A taky že asi na školy v přírodě a lyžáku můžu zapomenout.
To nic, uklidňovala jsem se. Kámoši ve škole to pochopěj. Budou super. najdu si tu orčitě svou nejlepší kamarádku... Moje fantazie byla vážně velká, jak se zdálo.

V neděli večer bylo už vše nastěhované a vybavené. Můj pokoj nakonec dopadl takto:

Starý nábytek, všechno původní. Jen křeslo po babičce jsme potáhli novým potahem.

Tátova ložnice. Stará postel i škříň. Tenhle nábytek je jediné, co tu ložnici tvoří. holt musíme šetřit, pronesl táta, když jsem mu vyčítala, že není vybavená.


Vybavená koupelna-

Obývák.
"Tati.. nebuď tak smutný. Je to vážně super!" radovala jsem se radovala.
"Hmm..." odvětil vždycky táta.
Pak se táta usadil na sedačku. Vypadal vážně.. na dně..

Šla jsem si teda dát pití. Táty mi bylo vážn ělíto. Jenže já brigádu mít nemůžu.

"Tati no tak!" sedla jsem si vedle něj na pohovku. Zvládneme to.

"Jo..já vím." zadíval se smutně do země.

"Řekneš mi všechno o těch splátkách a tak?" zeptala sjem se ho opatrně.

"To je těžké Zuzko. Myslím..myslím že jsem tenhle domek vůbec neměl kupovat. Měl jsem koupit nějakýbyt v paneláku. To by nám taky stačilo. Tenhle dům nestál 3,5 mil. celkově. Včera mi ten pán volal, kdy mu prý dodám dalších 110 000 za dosavadní vybavení. Nevím kde ty peníze mám vzít. Celkově dlužíme 3 000 000, které budu splácet ještě asi 7 let. Kdyby se se mnou něco stalo tak.. všechno to přejde na tebe a... prostě.." zrudnul celý v obličeji.
A vážně se ti tu líbí?" zeptal se po chvíli.
"jo, moc". usmála jsem se.
Už jsem si taky uvědomila, co to je "zadlužit se". Kdyby se cokoliv stalo, i kdyby táta třeba jen nezaplatil pár slátek, kdyby nám došli veškeré úspory.. táta by šel třeba do vězení.
"A zrušit se to už asi nedá, co?" podívala jsem se s nadějí v očích.
"Ne to nedá. Ale když se ti tu líbí, nic se rušit nebude!" a usmáls e na mě poprvé za celý víkend upřímně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ILSO Team Zuzi ILSO Team Zuzi | Web | 17. ledna 2010 v 17:52 | Reagovat

pekný ....:)

2 Lowu Lowu | 17. ledna 2010 v 18:16 | Reagovat

[1]: Děkuju Zuzko! :)

3 Beru Beru | Web | 17. ledna 2010 v 18:36 | Reagovat

Proč?protože se mi blog líbil a chtěla jsem tu být.

4 Beru Beru | Web | 17. ledna 2010 v 19:09 | Reagovat

Přestal líbit?jak víš že se mi přestal líbit?Já jen říkám co si myslím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama