

Odešla jsem, Neměla jsem sílu tam být, natož poslouchat tátovy nářky. Proč ten barák teda kupoval? Mohla jsem klidně bydlet v popelnici!
Dívala jsem se na světle modrou oblohu, kdese sem tam minhul bílý či šedívý mráček. Pomalu to tady začínám nenávidět. A to jsem ještě ani nebyla ve škole. Co tam mě čeká za hrůzu? Nechci na to myslet.
Myslím, že jsem na hcvíli usnula.

Byl už večer a já zapla náš notebook. Šla jsem na icq kde jsem viděla on-line Báru, z minulé školy. Evidentě si všimla i ona mě. Najednou mi totiž napsala.
Bára: Čauky
Zuzik: Jé, ahoj.
Bára: Tak jak jde život? Jak se tam máš?
Zuzik: No, odpoledne mě trochu chytla pesimistická nálada, ale už je to lepší.
Bára: A kd ebydlíš?
Zuzik: Kde? No tak... ve Strašnicích. Ale jestli se ptáš v čem, tak táta koupil normální rodinej domek.
Bára: V Praze? A rodinej domek? Co to meleš?
Zuzik: Jj, bydlíme ve vilové osadě. :P
Bára: Ttj, mě tam musíš někdy pozvat. A co škola?
Zuzik: Zejtra jdu... bude propadák! xD
Bára: Nn, neboj. Bude to vph.
Zuzik: Nwm.
Bára: Hele, musím letět, mamča buzeruje. Pp
Zuzik: OK. Všechny pozdravuj. Páá
Zlepšila s emi nálada. Školu už jsem neviděla tak hrozně. Myslím že to bude fajn.

Zakoukala sjem se na měsíc z okna. Všechno bude fajn. Uklidňovala jsem sama sebe. Začíná mi nový život. LEPŠÍ život. Utěšovala jsem sama sebe. Pomalu tomu začínám věřit.

Ráno v 6:40 mi zazvonil budík. Na první školní den jsem se chtěla pořádně připravit. Musím zamaskovat veškeré nedostatky. Taky s vlasama musím něco udělat. ten culík co nosím, je už hroznej. Prostě se vyfiknu.
Školu mám asi 15 minut pěšky. Můžu jezdit i busem, ale v těch se ještě moc neorijentuji a navíc si dopřeji aspoň toršku pohybu. přesně takhle mi to říkal táta, akorát v duhé osobě.

Pro jistotu jsem si ustlala, kdyby chtěl ke mně někdo odpoledne přijít. Určitě to budou fajn lidi. Jak by taky ne, vždyť jsou to Pražáci, ne? :-)

Táta měl překvapivě dobrou náladu. koukla jsem se tedy na ranníčka na ČT2 a nasnídala se.
"Tak co Zuzi, jak se těšíš do školy?"
"Jde to" odpověděla jsem přesvědčivě.
Pak jsem se odkráčela převléct a udělat si něco s vlasama.

Vlasy jsem si vyžehlila žehličkou, co mi dala při odjezdu máma. Náhodou to docela ušlo.
Poté jsem se převlékla do slušného kostýmku a vydala se s tátou na cestu do školy.

"Tak Zuzanko, ať se ti tam líbí. S paní učitelkou jsem už mluvil, budeš chodit do 5.A. Je to v přízemí a na chodbě je prý plánek školy, tak to snad najdeš ne? Už si velká, je ti 11." poučoval mě táta. "Fajn, zkusím to. Drž mi palce"

Škola vypadala krásně. Bylo to uplně něco jiného než u nás na vsi. Tam to byla malá, hnědá dvoupatrová budova s malou tělocvičnou a žádným hřištěm. Tohle byl přesný opak a já se začala pořádně rěšit, až to všechno prozkoumám.

Jen.. táta odešel a já zůstala sama. Sama ve velkém světě. Připadala jsem si tak hrozně sama, jako snad ještě nikdy. Kdyby si mě aspoň nevšímali, jenže oni mě snad pomlouvali.
Koukla jsem se na ty holky co si o mně povídaly. A proč bych se nemohla jít seznámit? Vykročila jsem tedy směrem k nim.
"A jaký to má obleček?!" slyšela jsem jaks e chychotala ta holka v šortkách. Nevím sice, co je na mých šatech špatného, ale vzdát se nehodlám.

"Ahoj, vy chodíte sem do školy? Můžu se připojit?"
"Ehm.. klidně" pokrčila holka v sukni rameny.
"Jsem Zuzka" představila jsem se.
"Já Ester" podala si se mnou ruku holčička v sukni.
"A ty jsi...?" zeptala jsem se té druhé co přihlížela k našemu seznámení.
"Domča, ahoj." pokynula hlavou.
Pak si mě ale změřila pohledem a dalo by se říci , nasupeně odešla.

"Promiň, jestli jsem vás nějak vyrušila." koukla jsem se na Ester.
"Nene, dobrý. Domča má asi špatný den." usmála se na mě.
"Em... do jaké třídy vlastně chodíš?" zeptala jsem se.
"5.A. Ty?"
" Taky" rozesmála jsem se.
"Fajn". řekla a začala se smát společně se mnou.
Ještě chvíli jsme kecali a pak školník otevřel dveře a my mohli dovnitř. Orientovala jsem se podle Ester a za chvíli jsme už došla do překrásné třídy. Byla barevná... zkrátka dokonalá. Určitě lepší než co jsme měli na minulé škole.

Pár lidí už tam bylo a seděli na svých místech. Nevěděla jsem kam si sednou a tak jsem si sedla do rohu třídy a čekala až mě učitelka někam usadí.

Nevěděla jsem kam si sednou a tak jsem si sedla do rohu třídy a čekala až mě učitelka někam usadí.

Celá třída byla vyzdobená obrázky. Hrálo to tam všemi barvami.

Pak konečně přišla učitelka. Vypadala velice sympaticky o muselo jí být tak kolem 30.
"Stoupla si před tabuly a uvítala nás.
"Dobrý den děti"
"Dobrá den, paní učitelko." odpověděla třídy včetně mě.
"Dnes nás tu je málo. No jo, chřipková epidemie. Je duben, aprílový měsíc, co bych chtěla."
Pak si ale všimla mě.
"Kdopak se nám to tam krčí támhle vzádu?"

Kráčela přímo ke mně.
"Dobrý den, já jsem Zuzka Vrabcová. Jsem tu nová." představila jsem se.
"Jojo, vím. Tvůj táta mi o tobě řikal. Tak pojď ke mně." vyzvala mě.

"Můžeš se nám prosím představit? Kolik ti je, odkud a proč si se přestěhovala a tak. Co ty na to?" ptala se.
"Jo...fajn." zaraženě jsem odpověděla.

"Tak děti, ráda bych vám představila vaší novou spolužačku, Zuzku Vrabcovou.Zuzko...prosímtě.."

"Takže.. Jmenuji se Zuzka Vrabcová a je mi 11." podívala jse se s obavami na učitelku, která mě vyzvala ať mluvím dál.
"Původně pocházím z Prahy z Kolovrat, ale ve třech letech jsem se přestěhovala na vesnici do Dloubětic, což je asi 40 km za Prahou. Eh.. to je tak všechno a opět jsems e podívala na učitelku, jestli jsem to vše odříkala správně. Ta se na mě usmála a zamrkala. Pokynula hlavou ať jdu k ní. Když jsem tam přišla, nenápadně jsem se rozhlédla po třídě, co an to říká okolí. A pak jsem uviděla toho nejkrásnějšího kluka na planetě....

Pokračování příště
Ahooj..obíhám... tak jak se máš? jinak na našem blogu je teď nový komix:) a už je v průběhu dabovaný seriál:) tak se zatím měj papa:)